Jazz Goes To Town 2022 – část první !!!

Logo

11. - 15.10.2022, Hradec Králové, CZ 19.10.2022

Letošní, 28.ročník královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town organizátoři pojmenovali Hlasy budoucnosti. „Rozhodli jsme se dát hlasu jako nejpřirozenějšímu nástroji více prostoru než v uplynulých letech. Hlas pro nás zároveň symbolizuje osobní hudební vyjádření. Hudebníci, kteří letos na festival přijedou, reprezentují různá pojetí jazzu. Některé soubory jsou experimentálnější, některé více čerpají z již zavedených tradic, všechny jsou ale jedinečné a nezaměnitelné. Letošní ročník by měl reflektovat to, že hudba se neustále vyvíjí a že stále přicházejí nové osobnosti, které oslovují posluchače po celém světě právě prostřednictvím svého vlastního unikátního hlasu,“ dodává dramaturg festivalu Michal Wróblewski, sám progresivní hudebník.

O úvodní festivalový koncert dne (11.října) se v kavárně Artičok postarala formace Tomáš Liška & Invisible World (Tomáš Liška – kontrabas, Efe Turumtay – housle, zpěv, András Dés – bicí, perkuse a Nikola Zarić – akordeon). Stabilním členem je bubeník Kamil Slezák, ale ten onemocněl, takže ho více než důstojně nahradil maďarský hráč András Dés. Toho považuju za génia perkusí. Rozeznívá je i v těch nejniternějších nuancích, s dětskou fantazií, jež nezná hranic, s maximálním účinkem. Vystačí si třeba i s vlastním tělem, které proměňuje v dynamicky bohatý perkusivní nástroj. Liškovy autorské skladby především z alba Hope, jež bylo oceněno Andělem jako Jazzové album roku 2020 v Česku, mají ty nejlepší interprety v srbském akordeonistovi Nikolovi Zarićovi a tureckém houslistovi Efem Turumtayovi. Vyzráli v obdivuhodné instrumentalisty. V kongeniálním podání všech aktérů jsme mohli slyšet třeba skladby Mafiozo, Shaker či titulní Hope, došlo i na kusy z prvního alba Invisible Faces, jako např. People From Faldum a milostnou tureckou lidovou píseň Bahçada yeşil çınar. Patřičně vydařený úvod do festivalu!

Tomáš Liška © Patrick Španko

Dés - Zarič - Turumtay © Patrick Španko

Druhý den (12.října) se dění přeneslo do Studia Beseda, což je divadelní prostor s kompletním světelným a obecně technickým aparátem, takže koncerty zde bývají též vizuálním zážitkem. Zvláště, když na pódiu stanula formace, jež má ve svých řadách také půvabné muzikantky. A to je případ právě septeta Uthando (Anežka Matoušková a Kateřina Vacková – zpěv, Jana Havláková – housle, Klára Pudláková – kontrabas, Jan Michálek – saxofon, Jan Pudlák – klavír a Jakub Švejnar – bicí). Již jeho eponymní debut (Ma Records, 2021) bořil snad všechny jazzové šuplíky, letošní festivalové vystoupení bylo ještě experimentálnější. Uthando znamená v jazyce jihoafrického národa Zulu „láska“ či „milovat“. Život a Láska, jak se sami protagonisté vyjadřují, jsou hlavními tématy jejich hudby. Což by nebylo nic neobvyklého. Co ale není ani zbla obvyklé, je právě ta jejich hudba. Oproti více písničkovému albu, v němž se jazzová avantgarda mísila třeba s kabaretními prvky a surrealistickými texty, vypíchli vokalizující party, které se staly rovnocennou instrumentální složkou. A to v různých formách unisona i kontrapunktu. Leckdy umocňovaly zvukomalebnost, harmonické postupy, onde neidiomatické plochy. Skladby ve třech blocích v sobě mísily mikrorytmy s atonálními propletenci i power-jazzové ataky neobyčejné energetické síly (zvláště, když se vylouplo dvakrát klavírní trio) s freejazzovými erupcemi saxofonu. V závěrečném bloku se vynořila silná melodie, s níž aktéři velmi umně nakládali, mocně dynamizovali; vokál dostal podobu slov a měnil se v jakési zaříkávání. Dlužno ještě dodat, že z Kláry Pudlákové roste vskutku nevšední osobnost kontrabasu!

Pudlák - Pudláková - Švejnar © Patrick Španko

Matoušková-Vacková-Havláková-Michálek © Patrick Španko

Poté patřilo pódium, a to v česko-slovenské premiéře, berlínskému kvartetu KUU! (Jelena Kuljić – zpěv, Kalle Kalima – kytara, baskytara, Frank Möbus – kytara a Christian Lillinger – bicí). Našinci jejich alba ale známa jsou, včetně toho posledního, Artificial Sheep. A s finským kytaristou Kalle Kalimou a s jedním z nejvytíženějších bubeníků na evropské progresivní jazzové scéně Christianem Lillingerem jsme přinesli exkluzivní rozhovory. Německého kytaristu Franka Möbuse a srbskou zpěvačku Jelenu Kuljić znáte pak ze souboru The Killing Popes, jehož album Ego Kills jsme tu nedávno recenzovali. Zpočátku mně projev zpěvačky evokoval Nico, stejně tak rozvolněný narockovělý zvuk a´la konec šedesátých let. Postupně ale kapela přitvrzovala a komplikovala, takže se jejich projev silně blížil něčemu, co by se dalo označit jako free rock. Stejně tak zpěvačka rozšířila výrazivo někam až k legendární Dagmar Krause, respektive k avant-rockovým úderkám Art Bears a Henry Cow. Výbuchy bicích se zdály být živelné, ale tahle doslova jaderná síla byla Lillingerem kontrolovaná, semknutá do freejazzově nepravidelných i punkově nažhavených rytmických figur. S kytarovými party tvořily nepředvídatelné, mnohdy až nezachytitelné liché rytmy, které zvedaly ze sedadel. Dynamicky bohatá, leckdy až žiletkově, k hysterii vyostřená hudba nepostrádala samozřejmě i svoje tišší, klidnější pasáže, v nichž se naplno projevil polodeklamativní projev zpěvačky. Zvláště pak v závěru jejich setu, kdy zazněla píseň My Body Is a Cage z posledního alba. Tu pak ale o to brutálněji takto naživo vygradovali! Ovace nebraly konce, a tak kapela přidala podobně vystavěnou píseň Miss Stress. Přiléhavé finále!

KUU! © Patrick Španko

Klaňačka © Patrick Španko

Čtvrtek 13.října, již v Bio Central, byl ve znamení skandinávské scény progresivního jazzu. Horký večer zahajovalo dánsko-norské kvarteto Emmeluth´s Amoeba (Signe Emmeluth – alt saxofon, kompozice, Karl Bjorå – kytara, Ole Mofjell – bicí a Christian Balvig – klavír). Amoeba je měňavka, jejíž buněčné jádro obsahuje v membráně obrovské množství jaderných pórů. Což vskutku vystihuje hudbu této formace. Lídryně Signe Emmeluth hodně slapovala a různě jinak rytmizovala i rozsekávala saxofonové party, což umocňovalo a zároveň stmelovalo hudební změť. Na můj vkus to přeháněla, po celý čas jsem se nedočkal narativního vyjádření skrze chorus, který má začátek a konec, nějak se vyvíjí. Nejsem žádným staromilcem, ale mikrotonálních ploch tu bylo přespříliš. Taková hudba pak ztrácí emoční náboj, respektive je buď hysterická nebo ve zklidněné poloze bývá často nemastná neslaná, bloudivá, troufám si napsat sterilní, byť tvářící se meditativně. Líbilo se mi piano, když seversky zlyričtělo, líbila se mi občasná freejazzová erupce, jež nepostrádala kořeny, frázování evokující Zappu a záblesky skandinávské melodiky. Sliboval jsem si ale od této kapely víc.

Balvig - Emmeluth © Patrick Španko

Bjorå - Mofjell © Patrick Španko

Zato Ingebrigt Håker Flaten s projektem (Exit) Knarr (Ingebrigt Håker Flaten – kontrabas, kompozice, Jonathan Horne – kytara, Joakim Rainer Petersen – klavír, el.klávesy, Olaf Olsen – bicí, perkuse, Atle Nymo – tenor a soprán saxofon, basklarinet, Mette Rasmussen – alt saxofon a Erik Kimestad – trubka) představoval hned od počátku nevyčerpatelný rezervoár energeticky a emocionálně výživné krmě! Knarr byla obchodní a kolonizátorská loď Vikingů z 10. a 11.století (nikoli válečná), ze které už sice Seveřané dávno vystoupili, ale dnes je de facto symbolem expanze skandinávského jazzu (v tomto případě z Norska, Švédska a Dánska). Projekt (Exit) Knarr mapuje pomyslnou plavbu lídra Ingebrigt Håker Flatena světem jazzu, přičemž vzdává poctu šesti osobnostem a místům, které ho formovaly. Septeto s bravurou fúzovalo skandinávskou melodičnost a melancholii s free jazzem, post-bopem a power jazzem. První zastávka vpustila na pódium skvělá sóla altsaxofonistky a trumpetisty, ovšem všichni aktéři hráli jako o život a jazz uháněl jako vichřice. Druhá skladba byla rozvolněná, umocněná hrou kytaristy smyčcem, ovšem razantní basa ji držela pohromadě, dokud se nevyřinuly témbry dechů, okořeněné sólovým chorusem tenorsaxofonisty. Potřetí se kapela vylodila s agresivní silou, se střemhlavými sóly kytaristy a pianisty, s hutnou, až jadernou rytmikou; kontrabasista sice v sóle dá přednost melodické květnatosti, ale závěr je nemilosrdně eruptivní. Čtvrtá zastávka se skvěla severskou zvukomalebností, s využitím samplů příboje a křiku ptáků, s ambientním oparem; barevné témbry ústily v sopránsaxofonové sólo. Pátá se proměnila v kakofonii industriálních zvuků a power jazzu s nabuzenou baskytarou a ostře sekanými frázemi; však šlo o skladbu Chaos Pad (for Mexico City). Bylo to jediné zastavení, které autor měl nutkání uvést. Faktem je, že oproti eponymnímu albu (ODIN Records, 2021) byla živá verze nejen delší, ale také zvukově a výrazově vypjatější! Závěrečná skladba představovala umnou směs bohaté zvukomalby (i s basklarinetem), posléze pak s osamělým kontrabasem vybuchujícím lyrikou a emocemi, klenutých témbrů, typického skandinávského komorního jazzu (klavírního tria), vzedmutí síly bicích, elektronického noise s ohlušujícím kytarovým sólem, seversky hymnických dechů a v závěru imploze power jazzu s free. Bouřlivé ovace publika si vynutily přídavek; melodický, melancholický a zároveň emotivní. Navýsost důstojný konec Skandinávské noci, jak byl tento dvojkoncert nazván ...