CD Miloš Železňák Trio – Untitled

Hevhetia, 2024   02.06.2025

O novém albu tria kytaristy a skladatele Miloše Železňáka Untitled, jež patří k posledním položkám vydavatelství Hevhetia, se mluvilo 18. května 2025 v Jazzovém klubu Rádia Devín. Já osobně jsem se na něj nevýslovně těšil; už proto, že naposledy jsem tu o Železňákově hudbě psal před třemi lety v souvislosti s výtečným dvojalbem Apória, taktéž vydaném Hevhetií. Šest nových autorských skladeb souzní s onou neurčitostí v titulu – Bez názvu. A tak následují Nejmenovaná, Neidentifikovatelná, Nespecifikovaná, Nepopsaná a Neoznačená. Svědčí to o autorově posunu k ještě větší abstrakci, kontemplativnímu rozměru a kvolným, zcela improvizovaným plochám. Posluchač většinu času tápe, snaží se něčeho chytit, aby porozuměl, ale je trvale překvapován dalšími nezachytitelnými momenty, někdy jakoby slepými. A najednou si posluchač uvědomí, že skladby mají navzdory své volnosti hlavu a patu, že se nějak vyvíjejí, ale jsou prosty jakékoli manipulace. A záleží pouze na posluchači, kam je ochoten v poslechu zajít. Železňák zároveň není ekvilibrista, prvoplánový hráč, nezviditelňuje se na úkor spoluhráčů, technika je podřízena výrazu a hledání co nejbohatších zvukových barev. Ty často kontrastují se šťavnatou, zemitou rytmikou, jako je tomu například v Unspecified; kytarista je tu až vznítivě zdrženlivý, zajíkavě obkružuje melodii, místy je i beztvarý. To napětí se dá krájet! Album otevírá titulní, zároveň nejrozměrnější skladba Untitled (10:30), v níž je styl tria jasně předurčen a v kontrastu melodičnosti, rozvolněnosti a dynamické i výrazové proměnlivosti definován; zde navíc s prvky elektroakustické hudby. Ostatně v každé skladbě nalezneme něco, co nás přímo zaskočí a zároveň rozruší, respektive vzruší. V Unnamed je to bluesová příchuť, v Unidentified zní vibrafon a kontrast mezi křehkostí a zvukovou intenzitou je tu umocněn ambientním oparem a puchýřemi noise. V Undescribed akustická kytara evokuje loutnu, nechybí názvuky klasické hudby; oproti tomu bubeník vře. Album uzavírá osmiminutová skladba Unmarked, v níž zvuková vytříbenost dosahuje vrcholu. Až ostýchavá lyrika s arco kontrabasem, eruptivní bicí, ambientní podloží, kytara kreslí zvukové obrazy; posluchač čeká, co se stane, ale trio setrvává v příslibech. Kytara mění nepřetržitě barvy, rozezvučí se dokonce i zvony (já je tam fakt slyším!). A pak to přijde: finále! Vzepětí! Ale jiné, emočně nejednoznačné, vzápětí už jen s dlouhým dozvukem ... Pozoruhodné album!