CD Marc Johnson

ECM Records / Divyd, 2021   08.11.2021

Sólová kontrabasová alba nejsou tak běžná, ale i tak je seznam takových odvážných počinů nezanedbatelný. Ron Carter, Miroslav Vitouš, William Parker, Dave Holland ... a nyní Marc Johnson! Na svém prvním albu sólového kontrabasu podrobuje solitérskému zkoumání osm skladeb mapujících de facto celou kariéru, to znamená od konce sedmdesátých let v triu Billa Evanse přes autorský projekt Bass Desire s Peterem Erskinem, Johnem Scofieldem a Billem Frisellem (ECM, 1986) až po spolupráci s pianistkou Eliane Elias, partnerkou nejen v hudbě. Prvotním popudem natočit takové album byla legendární deska Davea Hollanda Emerald Tears (ECM, 1978), kterou Johnson slyšel ve dvaceti. Do té doby si nikdy nepředstavoval, že by kontrabasista, pouze sám se svým nástrojem, mohl něco takového vytvořit. Ale až o čtyřicet let později přišla ta pravá chvíle odhodlat se také k něčemu takovému! Album natočil již v lednu 2018, a to v Brazílii, vlasti Elias, jež nahrávku koprodukovala. Více než tříletý odklad vydání způsobila nejen pandemie. Johnson k tomu říká: „Proces vydání u ECM obvykle trvá několik let. Jakmile to předložíte Manfredovi Eicherovi, chvíli to trvá, protože už má plán realizovaných nahrávek na příští rok nebo dva dopředu. Nevydává mnoho alb každý rok, takže se musíte postavit do řady.“ Název a obal pochází z jednoho obrazu Johnsonova přítele, malíře Wadea Cartera. „Vyrůstali jsme spolu v texaském Dentonu, ale moc jsme se nestýkali,“ poznamenává Johnson, „ale pak se v roce 1978 přistěhoval do New Yorku, když jsem zrovna začal hrát u Billa Evanse. A od té doby jsme velmi blízcí přátelé.“ Album otevírá slavná skladba Freedom Jazz Dance, k níž Johnson dodává další příběh: „Je na desce Miles Smiles, a to bylo moje první jazzové album, které jsem si kdy koupil. Byl to dárek pro mého tátu ke Dni otců v létě 1967. Ještě jsem nezačal hrát ani na basu. V té době jsem byl jen průměrný hráč na violoncello.“ Nechybí samozřejmě nádherně zpěvná Nardis, která byla pro trio jazzového lyrika Billa Evanse v poslední dekádě jeho kariéry, a neméně pro mladého Johnsona, stěžejní kompozicí; nesměla chybět na žádném koncertě! Stejně tak autorská kompozice Samurai Fly, jež zní již z Bass Desire a posléze ji zhusta hrál v triu Johna Abercrombieho. Kontrabasista v některých skladbách využívá samozřejmě overdubbing, aby mohl rytmickou linku snoubit s melodií, a tu naplno vykreslit. A nejen to. Ve skladbě And Strike Each Tuneful String rozehraje dechberoucí polyrytmické předivo, inspirované domorodou hudbou z Burundi. Navýsost pozoruhodné album vrcholí další autorskou kompozicí Whorled Whirled World, v níž slyšíte chvíli minimalismus a´la Philip Glass, chvíli cosi jako západoafrické groovy! „Myslím si, že kdykoli je hudebník sám jen se svým nástrojem, může se stát něco zázračného. Uvidíte sami sebe a svůj nástroj úplně novýma očima. Dochází k absolutnímu spojení,“ řekl v jednom z nedávných rozhovorů Johnson. „A i když budete hrát třeba jen jednu notu, rozezvučíte celý vesmír. Ponoříte se hluboko do zvuku, do prostoru kolem zvuku, do každého aspektu ataku, bobtnání a doznívání.“ Album Overpass není jen další kontrabasové sólo v jazzu, ale jde o reprezentativní shrnutí přínosu Marca Johnsona hudbě jako takové, a zároveň jeho dosud nejosobnější výpověď!

Hrají:
Marc Johnson – kontrabas