CD Lucia Cadotsch

We Jazz Records, 2020   21.01.2021

Půvabná šestatřicetiletá švýcarská vokalistka Lucia Cadotsch, žijící v Berlíně, vydala na konci listopadu druhé pokračování svého projektu Speak Low. A opět v triu s progresivními švédskými instrumentalisty, taktéž bydlícími nyní v německé metropoli: s tenorsaxofonistou Otisem Sandsjö a kontrabasistou Peterem Eldhem. Na Speak Low II navíc hostují dva britští hudebníci, často hrající na německé scéně - Kit Downes s hammondkami a violoncellistka Lucy Railton, výtečná interpretka soudobé vážné hudby. Třebaže má zpěvačka bohaté zkušenosti s nejrůznějšími jazzovými crossovery, tenhle mi tentokrát přinesl zklamání. Samozřejmě oceňuji její snahu uchopit převzaté písně zcela jinak, kdy se snaží proniknout do srdce každé skladby minimálními, výrazově nepřepjatými prostředky; jenže vyjma čtyř úprav (z devíti) to prostě nefunguje. A nejen proto, že postup je v každém tracku víceméně ten samý, tudíž pak již předvídatelný – staví na kontrastu mezi křehkým, emotivně neexpresivním hlasem zpěvačky, a klokotavými, nabobtnalými, chrlivě vypjatými a cirkulujícími hlasy nástrojů. Problémem je také neschopnost udržet napětí po celou dobu trvání té které písně, neboť zpěv mnohdy sklouzne až v jakousi infantilnost, která mi ale k této zpěvačce nesedí. Co je vzrušující v případě folk-country-jazzu s formací Yellow Bird či alternativního electro-popu kapely Schneeweis & Rosenrot (kde mimochodem hraje Eldh, a to na baskytaru), to ve spojení s jazzovou progresivitou vyznívá téměř směšně. A je to škoda, protože pak ellingtonovka Azure, lyrika nádherného songu písničkáře Randyho Newmana I Think It´s Going to Rain Today či filmového evergreenu Wild Is the Wind, proslaveného Ninou Simone, vyznívají divně, prapodivně, často zcela nemístně, tudíž naprázdno. Nemám nic proti experimentům s písněmi, ale pokud je potlačena jejich přirozená narace a chuť, je to místy až protivné. To se projevuje naplno v So Long, hitu Lani Hall (mimochodem manželky legendárního easy-listening jazzového trumpetisty Herba Alperta). Naštěstí jsou tu ona čtyři zdařilá propojení. V By this River z pera otce ambientu Briana Ena (z alba Before and After Science, 1977) je zachován lyrický ponor, ovšem s pohlazením horké ženské dlaně. Black Is the Color of My True Love´s Hair, jež pochází z cyklu lidových písní z Apalačských hor v úpravě italského skladatele druhé poloviny 20.století Luciana Beria, je sycena jazzovou syrovostí, elektroakustickou materií, violoncellovým mystériem a varhanní psychedelií; tady srdce opravdu tepe, ba až buší vzrušením. A pak jsou tu dva šansony Kurta Weilla, v nichž se zpěvačka dokáže vznítit, aniž by potřebovala teatrálnost německé šansoniérky Ute Lemper, která je na Weilla specialistkou. V tomto duchu si dokážu představit Speak Low III, a budu se rozplývat...

Lucia Cadotsch – zpěv
Otis Sandsjö – tenorsaxofon
Peter Eldh – kontrabas
... a hosté:
Kit Downes - Hammond organ
Lucy Railton - violoncello