CD Christopher Dell

Christopher Dell / enw, 2022   06.06.2022

V loňském roce vydal německý vibrafonista a skladatel Christopher Dell na vlastní značce enw pozoruhodné album, jež dalece přesahuje i tak nedohledné hranice jazzu. Jde vskutku (jak napovídá titul) o proud jinakosti. Cyklus patnácti Dellových kompozic konfrontuje vzrušujícím a jedinečným způsobem freejazzové kvarteto s dechovým kvartetem soudobé vážné hudby. Autor tak dosahuje až extatických forem tohoto unikátního hybridu, v němž přetransfomoval free jazz, neidiomatickou improvizaci, aleatorní, mikrotonální a seriální hudbu. Na tomto projektu pracoval již v roce 2000 a o dvacet let později materiál remasteroval věhlasný německý zvukový inženýr Arne Schumann. Pokud si budete chtít naplno vychutnat tuto náročnou a vskutku netuctovou hudbu, vraťte se k výtečnému rozhovoru, který vedl s Dellem náš redaktor Peter Dobšinský, a jenž zde vyšel v prosinci loňského roku. Tvůrce zde odkrývá svůj tvůrčí svět, jehož pochopení může vést k plnému vychutnání obsahu tohoto alba. A je o co se snažit! Dell je absolventem proslulé Beklee College of Music v Bostonu, kde byl žákem mimo jiné legendárního Garyho Burtona (1988-90). Poté se účastnil mistrovských kurzů v domovském Darmstadtu u Stockhausena, Rihma a Lindberga. Jako jazzový instrumentalista hrál např. s Bobem Brookmeyerem, Lee Konitzem, Artem Farmerem, Kennym Wheelerem, Michelem Godardem, Albertem Mangelsdorfem, Charliem Marianem a německými bigbandy. „Začal jsem víc studovat v Darmstadtu kompozice nové hudby, a to mne přivedlo k serialismu a trochu k aleatorice,“ říká k tomu Dell. „Fascinovaly mě notace, ale vždy jsem se je snažil číst jako improvizace; tedy ne úplně, tak jedna ku jedné. Zaujal mne v tomto Pierre Boulez, který psal kompozice, jež zněly skoro jako improvizace. V tomhle jsem našel sám sebe a četl jsem Stockhausena a díla všech ostatních skladatelů nové hudby jako improvizaci. Myslím, že tato skutečnost výrazně ovlivnila můj způsob hraní, protože z mnoha děl nové hudby jsem abstrahoval množství struktur a adaptoval to do improvizací.“ V jazzovém útvaru s ním hrají hudebníci, kteří nabývali podobných zkušeností. Klarinetista Theo Jörgensmann patří ke druhé generaci evropského free jazzu (je ročník 48). Ovšem nyní spolupracuje s hudebníky o generaci mladší (třeba Marcin a Bartlomiej Oleś, Shabaka Hutchings, Seb Rochford, Dominic Lash). Mezi ně patří též kontrabasista Christian Ramond, jenž je od roku 2010 členem Jörgensmannova Freedom Tria. Na jazzové poloze alba se pak podílí ještě zkušený bubeník Klaus Kugel, v jehož portfoliu figurují třeba Tomasz Stańko, Zbigniew Namyslowski, Karl Berger, Steve Swell, Vijay Iyer a je stálým členem proslulé freejazzové úderky Ganelin Trio Priority (čili s klávesákem Vyacheslavem Ganelinem a saxofonistou Petrasem Vysniauskausem). V klasickém kvartetu pak hrají tři hudoebníci a jeden, působící ve známých německých souborech vážné hudby, včetně Ensemble Musikfabrik. Z kolekce nesnadno poslouchatelných skladeb jich vypíchnu osm, jež mají k běžnému jazzovému posluchači nejblíže; aniž bych ale nějak umenšoval kvalitu těch ostatních. V nich se posluchači naplno dostává výtečných sólových chorusů vibrafonu a klarinetu, šťavnaté, hutné, ale i ponorné rytmiky a přehlednější práce se strukturou a dynamikou. Jsou to Kontext (skvělý free jazz), Konturen B (freejazzová rytmika, výrazný lesní roh a dechy evokující Mozarta!), Konturen C (free jazz s příchutí židovského lamentu), Oleaster (strhující jazzový proud s bluesovým pachem), Glut (duet vibrafonu a klarinetu), Maserung (příklad vstřícnější mikrotonality, též s hobojovým a kontrabasovým sólem), Vektoren (s dravými ansámblovými výrony do klarinetového partu) a závěrečný Last Piece s impresemi dechů (vskutku nádherné, hluboké i vzletné témbry!), jež barvou evokují Ellingtonův démant Mood Indigo!

Hrají:
Christopher Dell – vibrafon, kompozice, taktovka
Theo Jörgensmann – klarinet
Christian Ramond – kontrabas
Klaus Kugel – bicí
&
Camilla Hoitenga – flétna
Anja Schmiel – hoboj
Berhard Kösling – klarinet
Christine Chapman – lesní roh