CD Clara Haberkamp Trio – Plateaux

TYXart Records, 2024   30.04.2025

Německá pianistka Clara Haberkamp je výrazným hlasem na evropské jazzové scéně. Hraje často v duu - např. Duo Azadi s íránskou violoncellistkou Atenou Eshtaghi, Duo Candor s kontrabasistkou Lisou Wulff či s trumpetistou Jakobem Bänschem. Spolupracuje aktuálně také s čínskými hudebníky, včetně perkusisty Shengnana Hu. Novinka Plateaux, již nahrála s vlastním triem, je inspirována filozofickou knihou autorské dvojice Guattari & Deleuze Mille plateaux z roku 1980 (v češtině Tisíc plošin). Zaměřuje se na poststrukturalistický a dekonstruktivní způsob myšlení, který se ostře vymezuje vůči západnímu způsobu. „To jsem měla na paměti, když jsem deset nových skladeb pro toto album připravovala,“ vysvětluje pianistka. „Vyjadřují podobnou složitost formy a obsahu. A také cyklické hudební procesy. Spoluhráči Jarle Vespestad a Oliver Potratz tuto ideu okamžitě adaptovali do způsobu hraní a improvizace.“ Proto také Clara Haberkamp na čtvrté album svého tria zařadila tradiční irskou píseň Danny Boy, již také zpívá pouze s klavírem, a zní to velmi sympaticky, protože civilně. A najdete tu také instrumentální coververzi folk-countryového hitu Gordona Lightfoota ze sedmdesátých let If You Could Read My Mind a píseň z roku 1930 Ich bin von Kopf bis Fuß auf Liebe eingestellt, již zpívala ve filmu Modrý anděl Marlene Dietrich (v anglické verzi Falling In Love Again). Pestrost formy a obsahu byla tak završena. A trio získalo do té doby netušenou citlivost. Přitom si ale stále zachovává sršící energii a emoce. Máte dojem, že trojice aktérů hraje s vnitřním vzrušením, což asi nejpodmanivěji zní v úvodní skladbě Cycle. Pianistka se nepouští jen jedním směrem, téma místy až víří, rytmika pošťuchuje a přemlouvá ji k přímočařejšímu uchopení. Dalším rysem je hospodárnost, s jako trio přistupuje ke každému tématu; skladby jsou tak osvěžující, neboť i ten nejdelší kus je pod hranicí šesti minut. Na koncertech je tomu dozajista jinak, ale ve studiu fungují spíše kratší stopáže. Především pianistka se snaží vyhnout veškerým klišé a naštěstí se jí to většinou daří. Prokazuje to hlavně v notně reflexních skladbách Fantasmes, Enfold Me Like a Poem a kolektivně pak v křehce citlivé On a Park Bench. Doufejme, že toto trio (norský bubeník Jarle Vespestad debutoval) zůstane pohromadě, protože další nahrávky by mohly být zase o něco výše!