Americký trumpetista Evan Weiss v tom má jasno: považuje se jazzmana, swingování se od něho ale nedočkáme. Při zachování rovnováhy mezi složitými kompozicemi a jednoduchými, melodickými skladbami, nejčastěji obrací pozornost k abstraktnějšímu vyjádření, vnitřně spřízněnému s filmovými soundtracky. „Chci psát hudbu, jakou jsem nikdy neslyšel,“ tvrdí Weiss, což je poslední dobou osobní východisko pro spoustu moderních jazzových skladatelů, odmítajících se omezovat žánry a konzervativními předpoklady. Weiss svůj jazz zasnubuje s minimalismem, smyčcovou klasikou, konkrétními zvuky a formami komorní hudby. Vychází z pnutí notového zápisu a svobodné improvizace, reagující na okamžité pocity ze střídání rytmů a harmonií. A Weissova přesvědčení, že v tu chvíli se jako autor vzdává kontroly nad spoluhráči výměnou za možnost uslyšet svou hudbu v docela jiných konstelacích. Tohle riziko je pro něho prý ale hlavním důvodem, proč se stal jazzovým muzikantem.
K pochopení Weissova jazzového přístupu jistě pomůže jeho dosavadní praxe: léta působil v legendárním, Grammy oceněném orchestru One O’Clock Lab Band, pro který napsal a zaranžoval mnoho skladeb, hrál s rockovým sborem The Polyphonic Spree a fusion kapelami Funky Knuckles a Snarky Puppy (loňští držitelé Grammy). Mezi hudbou jazz-soulové zpěvačky Catie Waters a jedné ze zvukově nejbrutálnějších rockových kapel dneška – amerických Swans – nelze ani při nejlepší vůli najít souvislost, takový rozstřel spoluprací ale dokonale odpovídá Weissovu hledačství.
Debutové album Math or Magic vzbudilo mezi odborníky v roce 2010 značnou pozornost: akumuluje Weissovo autorské, aranžérské a hráčské umění. Do početné sestavy zahrnující dechové a smyčcové hráče, perkusisty nebo zpěvačku Hildegunn Gjedrem, přizval také našeho, v New Yorku žijícího klavíristu, Jiřího Levíčka. Logicky: také on prošel školou One O’Clock Lab Bandu, má blízko ke klasickému cítění jazzu, píše pro velké orchestry a nenechává se čímkoliv svazovat. Na jeho webové stránce o tom čteme: „Jiřího jazzové skladby jsou do jisté míry ovlivněny klasickou hudbou, které se naplno věnuje jako klavírista i skladatel. Hlavně ho inspiruje expresivita post romantismu a druhé vídeňské školy: tedy hudby postavené na volnějších harmonických vazbách, či atonalitě. Zvuková barvitost jeho kompozic a citlivá orchestrace jeho spoluhráčů dává vyniknout nuancím, které jsou častěji spojeny s prožitkem vážné hudby.“
Jiří Levíček vydal v roce 2008 album Returns a v Čechách vystupuje v Triu Roberta Balzara, se kterým se loni představil také na Jazzinci. Letos to bude s Evanem Weissem, slovenským kontrabasistou Rasťo Uhríkem a bubeníkem Tomášem Hobzekem.
