Ibrahim Maalouf – trubka, Laurent David – baskytara, Stéphane Galland – bicí, Frank Woeste – Fender Rhodes, François Delporte – kytara, Youenn Le Cam – bretoňské dudy, flétna, trubka, Yann Martin – trubka, Martin Saccardy – trubka.
Je těžké nestat se umělcem či intelektuálem, když se člověk narodí do rodiny podobné té, v níž vyrůstal Ibrahim Maalouf. Vždyť je synem trumpetisty Nassima Maaloufa a klavíristky Nadi Maalouf, synovcem spisovatele Amina Maaloufa a vnukem novináře, básníka a muzikologa Rushdiho Maaloufa. V jeho osobě máme rovněž čest s jediným světovým trumpetistou hrajícím arabskou hudbu s čtvrttóny a dalšími mikrointervaly na trubku se čtvrtým pístem vynalezenou jeho otcem v šedesátých letech minulého století.
Jeho nejbližší rodina uprchla z Libanonu uprostřed občanské války a Ibrahim vyrůstal na předměstí Paříže s oběma rodiči a sestrou Laylou, která je o dva roky starší než on. Jako malý snil o tom, že se stane architektem a přebuduje válkou trýzněný a hyzděný Libanon. Po emigraci až do sedmnácti let studoval přírodní vědy a získal bakalářský titul v oboru obecné vědecké matematiky na Lycée d’ Étampes v Essonne.
Ale pěkně popořádku. Ibrahim Maalouf se v libanonském Bejrútu narodil 5. prosince 1980. Hru na trubku začal studovat už v sedmi letech se svým slavným otcem Nassimem Maaloufem, bývalým studentem Maurice Andrého na Národní konzervatoři v Paříži. Tatínek jej naučil klasickou techniku a otevřel mu dveře ke staré hudbě, moderní klasice, moderní i klasické arabské hudbě a k arabskému umění improvizace. Jeho otec byl rovněž vynálezcem už zmíněné mikrotonální trubky, jež umožňuje hrát arabské makamy (módy), naléhavý a mantricky monotónní hudební materiál, nesoucí v sobě historii několika tisíciletí. Kromě čtyřpístové trubky začal Ibrahim už jako velmi mladý hrát také na piccolo trubku a od devíti let doprovázel svého otce v duu po celé Evropě a Středním východě s barokním repertoárem od Vivaldiho, Purcella, Albinoniho a dalších.
V sedmnácti letech na sebe Ibrahim upozornil odbornou veřejnost, když s komorním orchestrem fenomenálně interpretoval druhý Bachův Braniborský koncert, dílo mnohými trumpetisty považované za nejtěžší klasický trumpetový opus. V té době se Ibrahim setkal s Mauricem Andréem, který jej podpořil v záměru vzdát se studií matematiky a začít se trvale a naplno věnovat hudbě.
Maurici Andrému můžeme dnes poděkovat. Maalouf by byl jistě i dobrým architektem nebo matematikem, ale pro kulturní obec se stala jeho volba profesionální hudební kariéry požehnáním. Svůj cit pro strukturu, celek i detail bez námahy přenesl na hudební pole. A protože je to kreativní živel, začal mu být svět klasické hudby záhy těsný. Nehodlal se ovšem nechat žánrově omezit a své hudební vzory, mezi něž řadí v jedné rovině Milese Davise, Dizzyho Gillespieho, Mahlera, Bacha, Mozarta, hip hop, francouzské šlágry, elektroniku a pop-music, dodnes podvědomě promítá do vlastního stylu, pracujícího ještě s prvky arabskými, jazzrockovými i funkovými. Není proto divu, že je Ibrahim vedle svých aktivit na poli world music, jazzu a fusion vítězem mnoha největších světových klasických trumpetových soutěží. Jednoduše máme co do činění s hudebním fenoménem v nekontrolovaném rozletu.
Maalouf patří mezi muzikanty, kteří si za krátkou dobu získali širokou posluchačskou obec, přesto však nejsou nuceni ke kompromisům a hrají hudbu upřímnou a originální. Ve Francii vyprodává obří koncertní sály a jinde ve světě cestuje po prestižních festivalech (Ljubljana Jazz Fest, Nice Jazz Festival, Jazz à Vienne, Jazz in Marciac, Tokyo Jazz Festival ad.). S publikem to umí jako málokdo a při sledování jeho živých vystoupení člověk jen marně kroutí hlavou, jak mohl tento fenomenální hráč kdy pochybovat o své kariéře v hudbě – vždyť se pro ni evidentně narodil!
Ibrahim natáčel a koncertoval s Elvisem Costellem, Stingem, Salifem Keitou, Amadou & Mariam, Vanessou Paradis, Lhasou de Sela, Arturem H nebo Erikem Truffazem, Davem Douglasem a dalšími. Nejdůležitější však pro něj zůstává vlastní tvorba, kterou zachycují mimořádně úspěšná alba Diasporas (2007), Diachronism (2009), Diagnostic (2012) a Illusions (2013).
