Ne každý má za sebou tak dramatický životní příběh jako Charlie Parker nebo Chet Baker, kterým se obloukem vyhnula studia na hudebních universitách. Vyučili se v klubech a na ulicích. Představa, že Miles Davis vstoupí do vojenské kapely a podřídí se armádnímu drilu je rovněž hodně scestná, jazzové cesty jsou ale nevyzpytatelné. Jeden z největších současných bebopových saxofonistů Vincent Herring stihl obojí: hraní v The Jazz Knights, kapele vojenské akademie West Point, i tvrdou školu newyorské ulice. Novinář Bill Milkowski z JazzTimes vzpomínal, jak Herringa poprvé v 80. letech potkal nedaleko Central Parku: z pronikavého, prý zběsile odehraného zvuku dvacetiletého saxofonisty usoudil, že buď se stane hodně slavným, nebo z přemíry svého umění exploduje.

Zaplaťpánbůh vyšla první předpověď a Lionel Hampton, Dizzy Gillespie, David Murray, McCoy Tyner, Larry Corryel, Cedar Walton nebo Wynton Marsalis nepřišli o zásadního spoluhráče a Herring o příležitost vedle nich najít vlastní hráčskou osobitost, přestože za součást svého vzdělání považuje i čas strávený na ulicích Manhattanu. „Ovlivnili mě různí lidé, mám vlastní hudební slovník, který sice není úplně můj, ale procenta jaká do něho pořád vkládám se každým dnem zvyšují. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale mám pocit, že jsem získal jistý druh osobní identity,“ řekl Harring. Nepoměr mezi vlastními alby a těmi, na kterých se podílel, je patrný, nedělejme z toho ale ukvapené závěry: zkrátka na originální zvuk saxofonu Vinceta Herringa stojí frontu tolik jazzmanů, že na vlastní tvorbu moc času nezbývá.

Naposled ho od práce vyrušil slovenský trumpetista Lukáš Oravec se svým kvartetem. K naší potěše: Vincenta Herringa tak uslyšíme na Jazzinci. CD Introducing Lukáš Oravec Quartet získalo cenu za nejlepší jazzové album roku 2013 a výborný trumpetista vysvětlil možný důvod: „Jazz mně pobláznil hlavu. Nechal jsem kvůli němu plavat studium klasiky. Dává mě prostor, abych mohl najít sám sebe. Je to pro mne hřiště, na kterém si můžu vyhrát.“