Pokud někdo skoro devět let bubnuje po boku Herbie Hancocka, stěží se najde jazzman, který by před ním nesmekl. Vždyť rytmicky vést Hancocka představuje už opravdu hodně vysokou školu a vyžaduje značnou interakční odvahu: nahazování rytmických témat jazzovému géniovi se nezhostí jen tak někdo, navíc po boku basistů typu Dave Hollanda nebo Kenny Davise. S vědomím, že se jednalo o jednu z nejžhavějších jazzových skupin moderního jazzu, šlo u Gene Jacksona o zvlášť velkou výzvu. Přesto se jí zhostil s nezapomenutelnou technickou i hudební bravurou.
Jazzmani mají zvláštní potřebu vepisovat do svých propagačních materiálů sáhodlouhé seznamy jmen hvězd, které je ovlivnily nebo na ně ve své kariéře narazili: má to vzbuzovat dojem vlastní velikosti, pravda je ale často taková, že se jedná spíš o setkání než úzkou spolupráci. Jacksonův seznam také není z nejmenších, jenomže zeptejte se Wayne Shortera, Christiana McBrideho, Gonzalo Rubalcaba, Terence Blancharda, Arta Farmera, Dave Kakowskiho nebo Hancocka a každý na něho zapěje chválu. A uvede důvody, proč svou rytmiku postavili na umění Gene Jacksona. Rozhodně to nebylo pro nic za nic.
Od roku 1984 co vyšel z Berklee College of Music, se v muzikantské branži ví, jak dobrým a tvořivým bubeníkem je, že se dokáže podřídit jakémukoliv žánru a přizpůsobování ho vlastně uspokojuje: rád prý sleduje, kam ho hudba zavede. Proto Jacksonův životopis zahrnuje i spolupráci s rockovým písničkářem Elvisem Costello, jihoafrickým jazzmanem Hugh Masekelou nebo soulovou zpěvačkou Dianne Reeves.
Doma moc Gene Jackson neposedí, to je zřejmé z jeho cestovního itineráře a můžeme z toho usuzovat, že ho živé hraní baví a přijmout nabídku na zajímavý koncert pro něho zůstává způsobem poznání něčeho nového. Pozvání od českého saxofonisty Ondřeje Štveráčka užít si jazzové dobrodružství v triu s basistou Tomášem Barošem proto ochotně přijal.
Ondřej Štveráček vystupuje s big bandem Gustava Broma, v Saxtetu Štěpána Markoviče, ale i s Davidem Dorůžkou nebo Jaromírem Honzákem. S vlastním kvartetem natočil v roce 2010 velmi ceněné, na cenu Anděl nominované album What’s Outside, o kterém hudební publicista Lubomír Dorůžka tehdy napsal: “Dokazuje, jak široký je stylový a náladový rozkmit naší třicátnické generace. Proti rozšířené tuzemské verzi umírněné a snad i trochu zasněné kompoziční a zvukové „škole“ proslulého mnichovské vydavatelství ECM přináší skutečnou explozi energie a vzrušení. Nade vším se vznáší bouřlivácký ideál Johna Coltranea, avšak Štveráček vyjmenovává mezi těmi, kdo na něj zapůsobili, téměř sedm řádek tvůrčích osobností – od swingu až k dnešnímu jazzu. A na jeho hře je to také slyšet.“
Předloni nepřehlédnutelný tenorsaxofonista coltraneovské inspirace vydal druhé, zcela autorské album The Form, za které znovu sklidil spoustu uznání.